Převzato z „A tempo revue “
Pod tímto názvem připravilo Západočeské hudební centrum ve Velkém sále kulturního domu Peklo v Plzni na 30. listopad celovečerní koncert věnovaný soudobým kompozicím pro smyčcový orchestr. Na programu byly i dvě skladby autorů žijících v zahraničí, kteří mají s Plzní pevné vazby.
Karel Janovický, narozený v Plzni (nar. 1930), kde také studoval gymnázium a hudbu před svou emigrací v roce 1949, žije už po léta v Anglii. Zde také dokončil svá hudební studia a při své práci v rozhlase se zasloužil o uvádění skladeb českých autorů. Věnuje se i překladům české hudební literatury a písňových textů. Jeho třívětý Koncert pro smyčce(2002) prozrazuje základní lyrické založení svého autora, který zde výrazně pracuje s individualizací jednotlivých hlasů (zejména v adagiové střední větě jsou významně uplatněna sóla koncertantních houslí a violoncella).
Skladba izraelského skladatele Marka Kopytmana> (nar.1929) Hudba pro smyčce (1988) navázala po kompozicích plzeňských autorů v závěru večera na tradici svým respektem k práci s využitím melodiky. Narodil se v bývalém Sovětském svazu, kde se věnoval studiu hudby i lékařství. V roce 1972 emigroval do Izraele a působí jako uznávaný profesor kompozice na několika univerzitách. Plzeň se s ním a s jeho hudbou setkala již v roce 2007, kdy zde měly světovou premiéru jeho Ornaments pro klavír a smyčcový orchestr (2007) v podání přední plzeňské klavíristky Věry Müllerové a Orchestru Atlantis s dirigentem Vítězslavem Podrazilem.
Z členů Západočeského hudebního centra představil Jiří Bezděk (nar.1961) své Setkání se světlem (2007), které dalo název celému večeru. Kompozice zaujala pastózním využitím zvuku smyčců v naléhavém výrazu. Dílo má podtitul Sinfonie pro smyčce a jeho přehlednost formy oprávněně navozuje asociaci předklasické sinfonie. Ve shodě s filozoficky laděným názvem díla zde světlé zvukové odstíny vyvolávají diatonické, disonantní i konsonantní souzvukové pasáže (mnohde však postavené do kontrapozice s temnými chromatickými střety – především v druhé větě). Kompozice využívá bloků vytvářených z drobných motivů spiccatového charakteru a v kontrastu k nim míst legatového založení, přičemž druhým z nich patří pomalá střední věta, zatímco krajní věty účinně těží z kontrastu obou postupů. Skladba vznikla pro amatérský orchestr Quattro corde, který ji s úspěchem uvedl na mnoha festivalech.
Jako následující zazněla ve světové premiéře skladba .Karla Šimandla (nar.1963). Jestliže její název Mene tekel ufarsin pro smyčce a bicí nástroje (2009) vyvolává představu atmosféry výhružného biblického citátu, skladatelský přístup byl jiný. Sám autor sdělil: „Skladbu jsem dokončil v letošním roce na objednávku Orchestru Atlantis. Kompozice prvoplánově nevychází ze známého biblického příběhu o králi Belsazarovi a proroku Davidovi, ale jen z těch slov samotných, která se mi stala inspirací i podkladem pro vznik tónového materiálu a formy.
Jednotlivá slova názvu skladby jsem přetransformoval do číselné soustavy podle numerologických tabulek a tím získal řešení pro další hudební vývoj. Ten jsem postavil na kompoziční technice, kterou jsem si sám pro sebe pojmenoval „uspořádání buněk v sériích“. Je jen příznačné, že se atmosféra příběhu v kompozici nakonec odráží a může být chápána i jako jakési varování a výstraha v širším slova smyslu. Ve skladbě používám poměrně nezvyklé zvukové prvky, které kladou na hráče nemalé interpretační nároky v souhře i ve výsledném zvuku.“
Mohu dosvědčit, že posluchačský dojem skutečně odpovídal atmosféře příběhu – zapůsobily hrozivé, dlouze držené tóny v hlubokých smyčcích, kontrasty mezi zvukovým náporem a osamocením jediného hlasu, výrazné využití bicích nástrojů.
Interpretace všech skladeb měla v podání Orchestru Atlantis znamenitou úroveň, jeho dirigent Vítězslav Podrazil našel odpovídající přístup ke každému dílu.
Velký sál kulturního domu Peklo byl akusticky vyhovující, bohužel však příliš jasně ukázal, že zájemců o soudobou hudbu není mnoho. A byla to škoda, neboť čtveřice skladeb přinesla ve své odlišnosti mnoho zajímavého.